Je listopad, ale venku je jak na jaře, teploměr na zdi dnes ukazuje skoro šestnáct stupňů nad nulou.

Jen večer je nutno přitopit, dny jsou krátké a sluníčko už byt nestačí prohřát. Vymetla jsem krbáky a chystám si na podpal, večer pak jen škrtnu a bude teplíčko. Tak, ještě si donesu další polínka do zásoby.
Popadnu košík a jdu. Dřevo mám pod střechou v takové malé otevřené kůlničce. Naskládám si ho do košů, něco mi zabzučí nad hlavou.
„Zatracené mouchy,“ pomyslím si. „Jen se trochu oteplilo, už zase otravují.“
Popadla jsem sekyrku, abych si udělala pár třísek do zásoby, a zase.
Bzzzzz, bzzzzz.
Tentokrát to lítá v kůlně nad uloženým dřevem.

„Že by to byli sršni?“
Lekla jsem se. V létě jsem si všimla, že mi tam škvírou při zemi jeden často zalétal, zřejmě si tam někde udělal hnízdo. Myslela jsem už tehdy na to, že v zimě, až se k nim propracuji, ho musím vymést a spálit. Nebo prostě nějak zlikvidovat.
„Ale ne, sršni jsou větší a bručí v mnohem hlubší tónině. A taky v zimě jsem opravdu ještě žádného sršně neviděla. Moucha to bude, nebo že by vosa? Támhle je další, a tam taky!“

Vynesla jsem si kyblík s třískami na trávu a něco mne přinutilo zadívat se na dřevo uskladněné na dvoře podél cihlového plotu. Je určeno na spotřebu buď na jaře nebo až další zimu, přikryté starým žlutým igelitovým ubrusem.
Samozřejmě, žlutá barva je barva květin, hmyz ji má rád. A tak i zde něco poletuje a bzučí. Jdu blíž, abych určila pachatele – včely! Poletují zde asi tři malé včelky, občas sednou na igelit a zase se zklamaně zvednou. Jak tak stojím, jedna se vydala ke mně. Přistála mi na hřbetě ruky a malinko popochází. Ani se nehnu a prohlížím si ji. Sosáčkem mne trošku pošimrala na kůži, je opravdu menší, než běžně včely bývají. Asi je to nějaký divoký druh. Na zadních nožkách žádné košíčky s pylem. Kde by ho taky nasbírala, v druhé polovině listopadu.

Mateřské srdce osamocené ženy se zachvělo.
„Chudinko,“ politovala jsem ji. „Sluníčko vás vzbudilo a vy hledáte něco k jídlu, že?“
Včelka se zvedla, odletěla a já si odnesla košík i kyblík dovnitř.
Potom jsem do kompotové misky nasypala krystalový cukr, dolila vodu a promíchala. Misku jsem položila venku na žlutý ubrus a zamyslela se. Včely už zmizely, najdou to? Pak jsem si na něco vzpomněla.
Nedávno jsem měla narozeniny, v pokoji ještě vadne jedna kytice ve váze. Už jsem ji dnes chtěla vyhodit, naštěstí jsem se k tomu zatím nedostala. Honem pokládám ovadlou kytici k misce. Ještě ji trochu aranžuji, aby nespadla při prvním závanu větru.
Bzzz. Ne, tohle nebyla včelka. To se přišla podívat nějaká malá vosička. Sedla na květ a prohlíží si ho.
Nechala jsem ji tam a vrátila se domů. V předpovědi počasí udávají, že teplé počasí ještě pár dní vydrží. Tak když ne dnes, najdou si včelky cukr zítra.

A když přece ne, vyliji to všechno do kompostu. Třeba budu mít příští rok sladší jahody.
Matylda