Sousedy si nevybíráme, ale jsou tady s námi

„Zase čumí“, řekla Věra do ticha prázdného panelákového bytu. Ta ženská ji lezla pěkně na nervy, Od rána do večera se koukala z okna ostatním lidem do bytů a Věru to rozčilovalo už od té doby, co se sem před půl rokem nastěhovala.

Když se pak potkala se sousedkou a postěžovala si, jak jí to vadí, sousedka jí odpověděla. „ Víš, Věrko, to je paní Vejvodová, ona není zlá ani zvědavá, ona je jen sama. Dcera se jí vdala do Anglie, syn je někde v Kanadě a od té doby, co jí v loni zemřel manžel, zůstala v bytě sama. Moc jí to už ani nechodí a tak kouká po lidech z okna. Já jí pamatuju jako veselou, družnou ženskou, která nikdy nezkazila žádnou legraci. Tak se na ní nezlob.“ Věrka se zastyděla. „To jsem nevěděla“. Omluvila se sousedce a spěchala domů uvařit manželovi večeři. Když pak večer vyprávěla manželovi, co se dozvěděla, odvětil jí. „No vidíš, jak snadno se dá odsoudit člověk, o kterém nic nevíš“

Od té doby už to Věře tolik nevadilo. Vždycky koukla z okna, usmála se a už jen tak z plezíru řekla „ Zase čumí, co by taky jiného dělala“.

V sobotu odpoledne koukla z okna a babka v okně nebyla. „Hm,“ pomyslela si „kdepak se nám toulá“. Okno bylo otevřené a tak Věra předpokládala, že si babča jen odskočila. Večer, ale v okně také nebyla a okno bylo pořád otevřené. „To je divné“ řekla manželovi, venku je docela zima a ona má okno dokořán. “V noci hodně špatně spala a několikrát se šla podívat z okna. Okno bylo pořád otevřené.

Ráno už nemohla dospat, měla v sobě takový neklid, že nevěděla, co s tím. Nakonec se rozhodla. Půjde a zazvoní na paní Vejvodovou a zeptá se, jestli něco nepotřebuje.

Když stála přede dveřmi paní Vejvodové, byla v ní malá dušička. Přišlo jí to divné lést cizímu člověku do soukromí, ale to otevřené okno jí sebralo klid. Zazvonila a čekala. Nic. Zazvonila ještě jednou silněji a přiložila ucho ke dveřím. Nikdo neotvíral, ale jako by slyšela slabé volání o pomoc. Zaklepala a s uchem přitisknutým ke dveřím čekala, jestli něco uslyší. Ano, teď už to opravdu slyšela, v bytě někdo volal o pomoc. „Co teď“.

Vytáhla mobil, ještě chvilku zaváhala, protože nevěděla, jak vysvětlí, že stojí u cizích dveří, ale pak už vytáčela číslo policie. Pak už to šlo ráz na ráz. Přijela policie, otevřeli dveře a paní Vejvodovou našli v koupelně na zemi. Zraněnou, dehydrovanou ale živou. Uklouzla a nedokázala se sama postavit. Když jí záchranka odnášela na nosítkách okolo Věrky, paní Vejvodová tiše poděkovala. Věrka měla slzy v očích a jen jemně jí stiskla ruku.

Policie zavřela okna, byt zase zamkla a  Věra se vrátila domů.

Trvalo skoro dva měsíce, než se okno naproti zase otevřelo a „čumilka“ zase usedla na svou vyhlídku. Věrka, jak jí uviděla, otevřela okno a zamávala. Babča také zamávala a usmály se na sebe.

Říká se, že velká sídliště jsou anonymní, že lidé se neznají, nezdraví, nepomáhají si, ale já si myslím, že tolik lidských příběhů, jako se děje na sídlišti, hned tak nikde nenajdeš.
Bobalka