Jednoho krásného rána jsem se probudila, a pes nikde.
Což bylo velmi zvláštní, jelikož Cargo postel zásadně opouští až dávno poté, co vstanu já a začnu vyhrožovat, že jej na tu zahradu teda odnesu – bez granulí k snídani. Nejdříve jsem si myslela, že šel o patro níž k babičce, když se rodiče chystali brzy ráno do práce. Jenže, pes nebyl ani tam.

To už začínalo být doopravdy divné. V tu chvíli jsem utíkala na zahradu, volala na všechny strany „Cargo? Cargo! Cargošku! Kde jsi, ty zlobivče?!“. Hledala jsem v celém domě, v každé místnosti, pod každým stolem a pod každou postelí. Už mě začínaly napadat myšlenky typu, že se pes rozhodl následovat potají mé rodiče do práce, jak to bývá ve známých amerických filmech. Nebo, nedej bože, co když ho někdo unesl?!

Z posledních sil zdravého rozumu jsem se jala otevírat skříně, jednu po druhé. A hle – kdo by to byl čekal – Cargo! Spokojeně odfukoval schoulený v mámině skříni a nechápavě, možná trochu šibalsky, se na mě díval. Nevěděla jsem, jestli se radovat nebo vztekat, ale po tom strachu o chlupatého člena rodiny nešlo jinak, než být šťastná. Byla to obrovská úleva. Pak ale přišla otázka – jak se to stalo? Cargošek přeci nemá protistojný palec, aby si otevřel skříň sám a jen tak pro srandu se tam schoval. Nakonec vyšlo najevo, že máma se ráno oblékala, a nevědouc toho, že má malého pronásledovatele pod nohama (který si tam už stihnul i ustlat), tam milého pejska zavřela.

A Cargo, snad z teriérské vychytralosti a smyslu pro každou levárnu, nevydal ani hlásku.

Veronika