Ani jsme se nenadáli – a máme nový rok.
A já jsem s údivem zjistila, že mám sama k sobě dluh. Nebo taky vůči vám, i když vy to samozřejmě nevíte.
Chtěla jsem se totiž s vámi podělit o krásný zážitek z konce minulého roku.
Už jsem se zde kdysi svěřovala, že mám vnuka, který ve dvou letech těžce onemocněl. Dlouho se nevědělo, zda se z toho dostane, a pokud se dostane, jaké bude mít onemocnění následky. Předpokládalo se, že budou velmi těžké. Ale můj vnuk je bojovník. Taky má být po kom, je to přece můj vnuk!
Ale už zase odbíhám od tématu.
Dcera se mu maximálně věnuje. Dbá nad dodržováním veškerých lékařských doporučení a sama aktivně hledá a zkouší i léčbu alternativní. Kluk se úspěšně uzdravuje – a bude (snad) i líp. Zatím přetrvává těžká porucha řeči. Vnuk proto chodí do speciální školky, ve které všem dětem věnují opravdu velkou péči zaměřenou na jejich postižení. V prosinci školka měla předvánoční besídku. No a tam babička samozřejmě nemůže chybět.
Přijela jsem už večer před besídkou. Nevěřili byste, jak dovede být dítě s takovou poruchou ukecané. On tu pusu nezavře od rána do večera – a občas vykřikuje i ze spaní.
Ten večer rovněž povídal a povídal. Dozvěděla jsem se spoustu novinek, mimo jiné, že na besídce bude mít tři čísla. Ukazoval mi je i na prstech, abych opravdu rozuměla. Maminka nám totiž ještě občas musí dělat tlumočníka. Kluk poslouchal, jestli maminka dobře tlumočí a pak s přehnanou skromností dodal. „Je to lehké!“ a ledabyle mávl tlapkou. Ale při tom pečlivě sledoval mou reakci. No co chcete. Už v tomto věku je to prostě ješitný chlap.
Druhý den byla besídka. Nás diváků se tam sešlo opravdu hodně. Každé dítě tam mělo svůj doprovod. Besídka byla tématická, zaměřená samozřejmě na zimu a Vánoce, a své vstupy měly všechny děti. Role byly jednotlivým dětem šity přímo na tělo, všechny tety byly v pozoru a podle potřeby pomáhaly v chůzi, v tanci, převážely vozíčky, vedly ručky, které nezvládaly potřebný pohyb.
Náš kluk měl jako první číslo zpěv. Hošík, který ještě nedávno nedokázal vyslovit srozumitelné slovo, zpíval s ještě jednou holčičkou bez jakýchkoliv rozpaků dlouhou píseň na mikrofon! Celá besídka byla touhle dětskou radostí přeplněná, všechny děti byly nadšené, smály se a koukali po svých maminkách, babičkách i ostatních, jestli si dobře všímají, jak jim to jde.
Odcházela jsem odtud se slzami v očích.
Muselo to tetám dát spoustu práce. Vymyslet program, kostýmy, naučit všechny děti jejich role. Tuhle práci by nemohl vykonávat člověk, který nemá děti rád. Který do práce chodí opravdu jen kvůli penězům. I kvůli jejich péči a snaze bude můj vnuk příští rok přecházet do školky pro děti zdravé.
Moc vám děkuji, tety z jedné Olomoucké školky. Nebudu jmenovat, nebudu sem ani dávat obrázky z besídky. Nemám svolení rodičů ani školky, proto jsem přiložila pouze foto z prázdné herny připravené na besídku. Ale opravdu od srdce vám děkuji za vnuka i ostatní děti. Za vaši péči, za ty rozzářené dětské tváře a úsměvy.
Matylda
Jů tento článek jsem přehlédla, Máte pravdu, že když naše vnoučátka mají vystoupení, bere to všechny babičky za srdíčko. Protože ta verva a nadšení, zapálení pro věc můžeme jen obdivovat.
Vašemu vnoučkovi přeji už jen samé krásné zážitky a veliký pokrok v léčení.
Ten Váš vnuk, ten se ale má …, po napsání každé Vaší pohádky je určitě prvním posluchačem :-), a určitě si umíte vymyslet pohádku jen tak, když ji zrovna chce. Já jsem si některé pohádky musela oživit a přečíst, i když jsou známé, přece jen člověk pozapomene a pak mě holky opravují, že to „tak“ není.
Moc krásný příběh.Přeji vám i vašemu hošíčkovi ať se vše podaří jak má.
Tak to je dobře, že se vnukovi takto vede a jde to cestou jen ke zlepšení a druhá věc je, že jste měli takové štěstí na tak vynikající tety, které se dětem hodně věnují a jsou u nich vidět pokroky, mají svou práci né jen jako zaměstnání, ale jako poslání.Přeji jen a jen samou radost z vnuka a ať to postupuje jen k lepšímu. 🙂
Je hrozné, když malé dítě onemocní…., v televizi dost často ukazují děti, které jsou nemocné odmalička, jak je tohle vůbec možné, dřív jsme o tom nevěděli, a bylo to, nebo se to nestávalo tak často? Je mi moc líto takových dětí, co už odmala musí nějak trpět. Věřím, že besídka udělala velikou radost, taky jsem na jedné byla a byla jsem taky dojatá. Když člověk vidí, jak se ty děti tak snaží …. je to moc krásné a uvízne to v paměti hodně dlouho. Držím palce a přeji vnoučkovi, ať se mu nadále stále daří až do úplného uzdravení, určitě to dokáže :-).