Jednou jsem jela k bratrovi na návštěvu, bydlí na vesnici pár km od mého bydliště. Má 6letého synka Vítka, prý že si vezme kolo a jestli půjdu s ním. Tak jsme tak jezdili po vesnici, teda já pěšky vedle něj. A tak jezdil a jezdil, až po už dlouhé chvíli se mi děsně potřebovalo na záchod a tak mu říkám, Vítku pojd musím jít domů potřebuju už čůrat. Jenže jemu se vůbec Domů nechtělo a prohlásil. Teto, tak počůrej lampu jako já. Řekla jsem mu že holky na lampy nečůrají. Nedokázal pochopit proč. Po chvilce jsme potkali louži. Jedinou louži v celé vesnici a dost velikou a Vítek do ni vjel i když jsem ho varovala, jenže louží projížděl a v půlce zabrzdil a jak neudržel rovnováhu, tak spadl přímo do vody. Celý mokrý, brečel, že má mokré nožičky a sundaval si botičky a pak i ponožky a prej že nemůže jít, když má mokré nohy. Takže jsem nesla domů jak Vítka, tak kolo a botičky a ponožky.
Blondynka
To jsou malé děti.
Já mám nedávnou příhodu s mojí maminkou. Je jí 86 let a rozhodla se, že půjde na kurník, jestli se nějaká slepice nespletla a nesnesla ještě nějaké to vajíčko.
Maminka chodí o holích a často se zamotá. A jak tak držela v jedné ruce vajíčko, tak musela držet druhou rukou obě hole a samozřejmě sebou plácla přímo do těch slepičinců.
A jak to dopadlo? Musela jsem maminku přestrojit, umýt a vyrazit do špitálu, jestli nemá zlomenou ruku, protože ta ruka vypadala hrozně. Ale naštěstí zlomená nebyla. Chválabohu!!!
Louže a děti – to je na rodinný seriál. A pak taky – auto, louže, chodec. To je zase horor 🙂 🙂 🙂 Ale o tom prvním tématu taky vím své – dala jste mi námět na příběh 🙂
Louže má ten magnet, hlavně pro děti. Když jsem byla malá, měli jsme jet s rodiči na návštěvu. Mamka mě oblékla do krásných bílých načančaných šatiček a poslala mě čekat před barák. Mě nenapadlo nic jiného, než že jsem vzala kolo a jela se projet. Širokodaleko byla jediná louže no a já jí chtěla projet. Nevyšlo to, vymáchala jsem se v ní od hlavy k patě. Doma jsem dostala vynadáno a mamka mi dala druhé šatičky, sice né tak krásné, ale sváteční. Poslala mě pro to kolo, které zůstalo ležet u té kaluže. Samozřejmě se mi povedlo, do té louže zahučet znova, ale tentokrát nechtěně, prostě jsem zakopla. Doma jsem dostala výprask a na návštěvu jsem jela v teplákách.
Tak to znám z vlastní zkušenosti, po celé Ostravě jediná kaluž a já v ní nabeton skončím i kdybych tam neměla mít cestu.
jjo, to znám, široko daleko sucho, jen jediná louže ve městě a pochopitelně moje dítě v ní … to je prostě takový nepsaný zákon … což o to, ale ty pohledy lidí, když jsme se blížili k domovu – prostě sucho a dítě jako to prasátko, spíš civěli divně na mě, než na dítě 🙂