Můj syn je nyní už dospělý, ale jako každá matka velice ráda vzpomínám, jaké to bylo, když byly děti ještě malé.
Synovi bylo necelých šest, když jsme se začátkem zimy stěhovali do nového domu. Nový dům byla řadovka, postavená ve svahu. Syn si okamžitě začal hledat nové kamarády.
I toho dne zazvonil u dveří zvonek, dva kluci si ho přišli vyzvednout, ať si jde s nimi hrát. Venku bylo dost stupňů pod nulou, v naší ulici děti už změnily všechny louže na klouzačky, sníh nebyl ještě žádný.
Syna jsem pořádně a teple oblékla a kluk nedočkavě vypadl z domu. Ještě jsem za ním křikla pár mateřských rad, ale kde mu byl konec.
Domů přišel nečekaně brzy, snad po půl hodině. Překvapeně jsem mu otevřela – a hned poznala důvod. Kluk byl po kotníky promáčený. Vysvětlil mi, že se probořil do kaluže, a netrpělivě se dožadoval suchých věcí, že na něho venku čekají kamarádi. No dobře. Protože byl jinak celý rozehřátý, ani promočené nožky nebyly studené, dovolila jsem mu jít znovu ven s ponaučením, že se loužím už bude vyhýbat.
Do deseti minut byl zpět doma, opět s mokrýma nohama.
Ven už znovu nesměl, na celé věci bylo ale nejlepší vysvětlení. Všichni chlapci si šli hrát na louku na konci naší slepé ulice, a tam samozřejmě našli zamrzlé louže. Můj syn nevěděl nic lepšího, než dupnout hned na tu první z kraje. Probořil se a šel se domů převléknout. Znovu šli na louku, dupnul na tu druhou – a znovu se probořil. Na můj udivený dotaz odpověděl stejně udiveně.
„Jak bych poznal, která mne udrží, když na ni nedupnu?“
Jenom do teď nechápu, jak se klukům na tom prudším svahu podařilo najít louže, které byly tak velké a hluboké, že nestačily zamrznout až ke dnu.