Mám dva psy.

Bílou fenku Ennie plemene Labradorský retrívr .Je to pohodářka, nic jí nerozhodí ,ale je mi oddaná celým svým srdcem. Jsou jí 3 roky.  Díky občasným ale velice vydatným náletům naší babičky má lehkou nadváhu. I přesto, že je flegmatická, je také energická a vášnivá aportérka. Má také základy agility – to je překonávání  různých překážek (áčko, skokovka, kladina, skok daleký, slalom, stůl, houpačka atd.) při souběžném pohybu psovoda a psa kdy pes běží vedle pána a reaguje na jeho povely a gesta.

Je ač neuvěřitelné, jak se pán ve svém zvířeti odráží. Lidé si to nepřipustí, ale jsou společně dokonalými kopiemi. Má s ní úžasný vztah, je to moje nejlepší přítelkyně, která by mě nikdy nezradila.

Baddy je náš druhý pes, je to černý kříženec Labradora, je mu osm let a je neuvěřitelně chytrý. To mě přivádí k tomu, abych se tu svěřila se svým příběhem. Před několika lety, když u nás byli moji (pra)rodiče na víkend, jsem seděla v pracovně a pracovala na počítači.

V tom tam přišla moje matka a začala mi vyprávět nějaký příběh z práce, přičemž šikovně zaterasila cestu dveřmi a tak Baddy neměl kudy vyjít, pouštěla jsem ho balkónovými dveřmi na zahradu.

Bylo jasné, že neprojde a tak jsem ze srandy prohodila něco v tom smyslu jako obejdi to kuchyní, tudy neprojdeš.

On se zastavil a namířil si to zmíněnou cestou.

Nikdy ho to nikdo neučil a cesta přes kuchyň není tak přímočará ,aby to byla náhoda.

Někdy si říkám, že ten pes není můj -:)

Kateřina