Mám ráda lázně Luhačovice.

Prožila jsem v nich dětství, chodila do školy, mám tam spoustu známých a příbuzných. Ještě před pár lety jsem si při návštěvách říkala, jak chátrají, lázeňské budovy přímo volaly po údržbě a renovaci. Ale nyní se už opět staví na nohy. Po městě i přímo v lázních se buduje, opravuje, renovuje. Naposledy jsme se tam byly s kamarádkou podívat letos na podzim. Bylo krásné podzimní počasí, přímo lákalo k procházkám a k fotografování. Procházely jsme se po lázeňském náměstí, náhlý závan větru nás postříkal vodní sprškou z vodotrysku.

Zašly jsme až dozadu, k bývalé Japonské zahrádce. I ta nás překvapila – místo bylo čisté a upravené – že by se i u ní uvažovalo o obnově? Nevím, uvidíme, co přinesou příští roky.
Vracely jsme se k soutoku říčky Šťávnice a Pozlovického potoka. Tam, kde se obě říčky stékají, je umístěn dřevěný most. Je často hustě obsazený dětmi, jejich rodiči i lázeňskými hosty. Všichni stojí u zábradlí, házejí do vody suché rohlíky a smějí se. To proto, že kachny mezi sebou soupeří, která bude rychlejší a uchvátí sousto přímo té druhé před zobákem, a nebo jak se z tůňky vynoří ryba a popadne drobek z hladiny dřív, než si ho kačeny všimnou. Hned pod mostem, na takové špičce utvořené soutokem, sedí vodník. Krásný, klidný, nenechá se ničím vyrušit. Prostě, takový lázeňský vodník přece musí být na ruch zvyklý.
Pokračovaly jsme dál. Podél fontány s vodními nymfami zpět na náměstí. Prošly jsme mezi sochou dr. Veselého a druhým vodotryskem ke kolonádě.

Co je to za muziku? Vždyť dnes není na náměstí koncert! Přišly jsme na to za malou chviličku. Na kolonádě, ukotvený řetězem za štíhlou nožku , stojí klavír. U něho skupinka lidí, někdo hraje, někdo zpívá, někdo si pobrukuje. A ostatní aspoň poslouchají a baví se tím.
Byl to krásný den. Plný pohody a vzpomínek. Už se těším na jaro, až si zase do lázní vyjdeme na procházku.

matyllda