Jako skoro každý den jsme se nedávno s pejskem vydali na procházku.

Šlapeme si to naší starou známou cestou podle potoka. Mám sebou foťák, chci si vyfotit krásně zamrzlý splav. Každý den jsou mrazy hluboko pod nulou, každým dnem je ledový příkrov na splavu silnější, členitější, zajímavější.

Pes bez vodítka běží přede mnou a spokojeně všude strká nos. Náhle strne a zahledí se směrem k potoku. Taky jsem to zaslechla – před námi někdo vykřikuje a chechtá se. To není nedostatek mého vychování. Opravdu to nebyl smích, ale nějaký nemelodický řehot. Po pár krocích jsem poznala příčinu.
Mezi větvemi stromů a keřů se objevily dvě postavy.
Od místa, kde se ještě volná voda hrne dolů, je dělí jen pár centimetrů, kloužou se, potácejí a je jim to strašně k smíchu.

„Kluci praštění,“ pomyslela jsem si nelichotivě na adresu domnělých puberťáků. „Pořád si něco musí dokazovat!“
Už už jsem na ně chtěla varovně křiknou, když mi něco došlo.

Žádní kluci. Pánové středního věku, oba s nějakou láhví v ruce. Podle etikety jsem jednu odhadla na vodku, druhá mi barvou připadala jako rum.

No nazdar. Tohle ne.
Očima jsem změřila výšku splavu a výšku postav. Dobrý. I kdyby se probořili, neutopí se. Nanejvýš je ledová voda probere.
Koukla jsem po psu. Stál za mnou, ocásek stažený mezi nohama, hlavou otočený k domovu, očima mne vyzýval – „Pojď domů, nelíbí se mi tu!“

Taky se mi tam nelíbilo. Pejsek dostal piškotek na uklidněnou a šli jsme domů. Splav jsem vám vyfotila až dnes. Matyllda