Každé střední město ho má, spousty paneláků naskládaných na malém prostoru, kde každý vidí tomu druhému přímo do talíře, má svá specifika, svůj rytmus a přesto za každým oknem žijí lidé, rodiny, každá se svým příběhem, svými radostmi i svými starostmi. Vyrůstají tu děti od miminek, předškoláků, školáků až po puberťáky. Když pak vyrostou, zakládají další rodiny a koloběh začíná nanovo.

Na takovém sídlišti žiji už 30 let, z mladé rodiny se stala starší, moje děti založili také rodiny a další generace dětí vyrůstá na sídlišti. Něco se ale změnilo, přibylo zeleně, objevila se dětská hřiště a mladé maminky už mají kam se svými ratolestmi chodit. Paneláky se zateplily a tím dostali nové barvy, nová okna a zdá se to tu teď veselejší.

I lidé se změnili.
Nejsou už tak kamarádští, nedělají se hromadné úklidy okolo paneláku, kdy jsme se všichni sešli, každý udělal, co mohl, abychom to měli okolo paneláku hezké a pak jsme poklábosili kdo jak se má a vrátili se domů s pocitem dobře stráveného dopoledne. Měli jsme k sobě blíž. Teď se lidé sotva pozdraví, soused skoro nezná souseda a každý je zalezlý ve svém bytě.

Je to asi dobou, málokdo má čas.
Já jsem tady ale ráda. Když se dívám z okna, vzpomenu si, jak to tu vypadalo, když jsme se přistěhovali. Rozestavěné sídliště, žádné chodníky, žádná zeleň, cesta skoro polní, když jsme vyšli po dešti ven, tak jenom v gumákách, autobus jezdil jen z hlavní cesty a ta byla na druhé straně sídliště, nakupovat jsme chodili do dřevěné budky, kde měli základní potraviny a větší obchod byl také jen u hlavní cesty, ale vydrželi jsme.

Postupně se to tu zútulnilo i obchod mám teď skoro u baráku. Každé nové sídliště se musí zabydlet a tak i to naše. Jsou lidé, kteří by do paneláku bydlet nešli, ale mě je tady dobře, netoužím po baráčku, mě stačí zahrada, kterou máme 5 km od baráku, pak se velice ráda vrátím do svého pohodlíčka – do bytu.

Jak jste na tom vy, byt nebo domek, čemu dáváte přednost?

Bobálka